Medardova noc

Následky některých domácích pohrom se odstraňují dlouho - třeba i měsíce. Proto stále kopeme ve vedru i v dešti okolo domu a mezi elektrickými kabely a rozvody plynu odkrýváme staré odpadní potrubí, špatně zakreslené v plánu.

Medard je sice dávno za námi, ale pořád zahlazujeme škody z té deštivé noci, kdy jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, co je to být po kolena ve s.....ch (jak praví jedno jadrné úsloví). Naštěstí s odstupem času - a ve srovnání se všemi globálními problémy - nám začala tahle patálie připadat malicherná (i když setsakramentsky drahá) a získali jsme nad ní úsměvný nadhled...

***

V životě by mě nenapadlo, že budu o něčem takovém psát. Ale stává se ledacos... Třeba, že se večer na Medarda v lijáku vracím domů, ohozená od hlavy až k patě okolo jedoucím autem, a ještě ke všemu si musím nutně odskočit. Pokouším se rychle otevřít dveře a v tom mě do nosu praští zápach. Co zápach! Smrad! Ale děsnej! A hned potom šlápnu do jakési nechutné břečky, která je všude kolem a zjistím, že teče z kanalizace. Ucpané. Konkrétně z kanálku v prádelně, kde bylo připravené prádlo na praní. Zápach je fakticky hroznej! (Jako z latríny, do které někdo ještě naházel plato zkaženejch vajec.)

Na internetu je sice hromada čísel havarijní služby, ale v dešti se asi nikomu z postele nechce. „Nejste první, kdo volá, milá paní! Kanály přetejkaj, teď je to na nic! Jedině jestli přestane pršet!“

Tak pro nás nastala Medardova fekální noc... Můj muž, znova a znova sprchovaný deštěm, odnáší na zahradu nejmíň sto kbelíků páchnoucí tekutiny (lít ji do ucpaného odpadu nemá smysl). A já, i když mě zlobí záda a nošení kýblů pro mě není to pravé, ho k ránu vystřídám, aby se trochu vyspal.

Se stoupající a klesající hladinou odpadu kolísá i hladina mého optimismu. Naštěstí déšť aspoň trochu pročistil potrubí a úděsný odér se díky oknům, otevřeným po celou noc, stal snesitelnější. Nebo jsem si už zvykla...

Ráno konečně přestalo pršet. Veselá havarijní četa, která přijela v pravé poledne a za hodinu a půl a několik tisíc korun potrubí protáhla, stejně vesele doporučila zahradu kompletně rozkopat a kanalizaci předělat. Našla v ní prorůstající kořeny a protože „...rostliny rostou furt,“ jak řekl ten starší z dvojice, „tahle situace se, paní, bude zas brzo opakovat!“ Potom neméně vesele nabídl, že taky můžou potrubí převrtat. Ale čestně upozornil, že jde „o akci na celej den a teda dost drahou!“

Než partička opustila naše zdevastované přízemí, zeptala jsem se, jestli náhodou nemají zkušenosti s jiným desinfekčním prostředkem než Savo - nedá se použít na všechno. Neměli. Ale jinak o odpadu zahovořili zasvěceně a odborně a taky mě zaujalo, jak lehce a přirozeně používali v profesním žargonu slova, běžně považovaná za tabu.

Proto asi mladší z dvojice - aby mě aspoň trochu potěšil - na odchodu optimisticky poznamenal, ať se nebojím, že „nehrozí žádná nákaza, poněvadž jsou to přece naše h...a, ne cizí!"