Zabouchnuté dveře

Pršelo a foukal vítr, když u nás zazvonil jen v trenýrkách a pantoflích. Zabouchnul si dveře a nikdo ze sousedů nebyl doma...

Vypadal trochu legračně a zároveň mi ho bylo líto. Prochladl, protože šel nejmíň deset minut rušnou ulicí a musel čelit udiveným a posměvačným tvářím chodců, kteří si při pohledu na něj asi představovali bůhvíco.

Při nahazování pojistek mu zlomyslně zaklapl dveře průvan. Nešlo tedy o zapomnětlivost, spíš o klasickou kombinaci náhody, neopatrnosti a nepozornosti, o níž koluje řada historek. Ale naštěstí má většina z nich dobrý konec a po čase baví společnost na večírcích. Jako třeba ta o zbytku noci, strávené na chodbě paneláku po bujaré oslavě, když paní domu při vyprovázení hostů zjistila, že nemá klíče a její muž zatím tvrdě usnul po nadměrné konzumaci moravské slivovice. Nebo ta o klíčích, ve spěchu zapomenutých ve vnitřní straně zámku, na což se přišlo až v letadle při odletu na dovolenou.

***

Zabouchnuté dveře se nakonec vždycky nějak vyřeší. Buď sousedovým šroubovákem, nebo za pomoci přátel a zámečníka. Horší je to s pomyslnými dveřmi, které se před námi někdy zavřou na celý život - ať už jde o nenávratně zahozenou šanci nebo zničený vztah. V téhle souvislosti mě napadá, že si nedávno Putin takové dveře nadobro zabouchl...